KONTAKT

Listopad 2008

Double picturess

21. listopadu 2008 v 15:21 | © Eryika** |  různé
↓↓

Jak naštvat lidi ve výtahu ?? !!!

17. listopadu 2008 v 10:03 | AtezadoMariposa |  ╠►vtipky
Zajímavé rady :-D

KliKNI

12. listopadu 2008 v 22:01 | © Eryika**

!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

KLIK

Není to žádný vir, ale jedná se o supr stránku mého spolužááka :P :)

!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!


Turisté

11. listopadu 2008 v 20:10 | © Eryika** |  ╠►vtipky
Přijedou turisté do Moskevského hotelu. Ubytují se a řeknou si, že by bodlo něco skutečně Ruského ke svačince. Zavolají službu a zadají objednávku na vodku a kaviár. Pikolík běží rovnou za direktorema volá: "Gospodin direktor, ti cizinci chtějí vodku a kaviár. Vodky máme moc, ale kaviár není ani pro Putina!" Direktor ho vyhodí, ať si kouká nějak poradit, nebo, že ho vyrazí! Za půl hodinky kouká, že pikolík běží na pokoj s lahví a plnou miskou kaviáru! Když pikolík maže zpátky, zastaví ho a ptá se: "Boris! Já tě chválím, ale kde jsi probůh vzal ten kaviár?" Pikolík: "No vidíte pane direktor. Za další půlhodinku jim tam přinesu další misku, rychlejc to opravdu nejde. Vasil z kotelny těm švábům očička nestíhá rychlejc loupat."

kartáček na zuby

11. listopadu 2008 v 20:09 | © Eryika** |  ╠►vtipky
Blázen chodí po psychiatrii s kartáčkem na zuby a myslí si, že je to pejsek Fifinka. Jde okolo doktor a říká: "Tak co, venčíte Fifinku?" "Ale, pane doktore, vždyť to je kartáček na zuby," odpoví blázen. Pan doktor odejde. "To jsme ho dostali, viď Ffifinko."

Strašák

11. listopadu 2008 v 20:08 | © Eryika** |  ╠►vtipky
"A pročpak nemáte na zahradě strašáka, paní Nováková?" "No, vždyť já jsem tam celej den."

Berní úřad

11. listopadu 2008 v 20:07 | © Eryika** |  ╠►vtipky
Čáp se jen tak prochází a najednou vidí šneka, jak si to šine ven z lesa. Tak povídá: "Šneku, kam tak chvátáš?" Šnek na to: "Ale přijel do lesa berní úřad, tak zdrháme. To víš, já mám barák, moje má barák, děti mají baráky, tak zdrháme." Čáp neváhá a dá se také na útěk. Jak tak utíká, potká medvěda. "Čápe, kam jdeš?" "Ale medvěde, do lesa přijel berní úřad, tak zdrhám. To víš, já si žiju na vysoký noze, moje si žije na vysoký noze, děti si žijou na vysoký noze, tak zdrháme." Medvěd se lekne a také prchá. Potká krtka. "Medvěde, kam zdrháš?" "Ale krtku, do lesa přijel berní úřad, tak zdrhám. To víš, já mám kožich, moje má kožich, děti mají kožichy, tak zdrháme." Krtek neváhá, popadne rodinu a prchají z lesa. Jak tak hrabou, tak se prohrabou až do ZOO, do klece k paviánům. Pavián se ptá: "Krtku, co tu děláš?" "Ale, do lesa přijeli berňáci, tak zdrhám. To víš, já mám nahrabáno, moje má nahrabáno, děti mají nahrabáno, tak zdrháme." Pavián se na něj podívá a řekne: "Že se na to nevyprdneš. Podívej se na nás, já mám holou prdel, moje má holou prdel, děti mají holou prdel a stejně jsme skončili za mřížema!"

Policajti

11. listopadu 2008 v 20:05 | © Eryika** |  ╠►vtipky
Dva policajti vyjdou pozdě v noci z restaurace a vidí, jak jim v dálce mizí poslední autobus. "Co budeme dělat, tady taxíky nejezdí, jak se teď dostaneme domů?" běduje jeden. "Víš co, tady jsou garáže dopravních podniků, vlezeme tam a jeden autobus si vypůjčíme." "Tak dobrá", souhlasí první policajt, "tak běž pro autobus, já budu hlídat." Druhý policajt vleze dovnitř a když se půl hodiny nic neděje, vydá se první policajt za ním. "Co je s tebou?" "Ale, nemůžu najít dvaadvacítku. Budeme muset ukrást třicetčtyřku a vystoupit u kostela."

Citáty- Přátelství 19

11. listopadu 2008 v 20:03 | © Eryika** |  ╠►citáty
Bez přátel není štěstí , ale bez neštěstí nepoznáme přátele.
Nevíš, kdo je tvým přítelem, pokud se s tebou neprolomí led.
Smích není špatný začátek přátelství a je jeho nejlepším koncem.
Nabídnout přátelstí tomu , kdo chce lásku , je jako dát chleba tomu , kdo umírá žízní.
Přátelství je vždycky prospěšné, zatímco láska často zraňuje.
Přítel je ten , kdo o vás ví všechno a má vás pořád rád.
Přátelství násobí radost a dělí žalost.
Přítel je ten , kdo první přichází , když všichni odejdou.
Přítel je mé druhé já.
Láska může zemřít na pravdu, přátelství na lež.
Přátelé jsou květiny v zahradě života.
Kdo hledá přítele bez chyb , zůstane bez přítele.

Citáty-láska 18

11. listopadu 2008 v 20:01 | © Eryika** |  ╠►citáty
Jak slza je láska,v oku vzniká k srdci proniká .
Láska,která neni opětovaná je jako otázka bez odpovědi.
Láska je jáma,do které spadnou dva a vyjdou tři.
Láska odpouští všechno,a nebo nic.
Lásku nelze vyléčit žadnou bylinou.
Láska nikdy nic nepotřebuje, vždy jen dává.
Láska je jako válka- snadné si začít, ale nesnadné skončit.
Láska je štěstí , které si dáváme navzájem.
Láska je líbezný květ,ale je třeba odvahy,abychom si jej šli utrhnout na kraj strašné propasti.
Někdy stačí vložit mezi dva slabé city mnoho kilometrů a vznikne z toho velká láska.
Láska je jako plamen: jakmile neroste zhasíná
Bát se lásky znamená bát se života, a ti , kdo se života bojí, jsou již ze tří čtvrtin mrtvi.
Láska je povídka v citoslovcích.
Co je láska? Prostinká pohádka , mnohokrát vyprávěná.
Láska je jako otevřená láhev od sodovky.Vyprchá dříve než se stačíte napít.

Double pictures

11. listopadu 2008 v 19:32 | © Eryika** |  různé
↓↓

pěkné obrázky

11. listopadu 2008 v 19:18 | © Eryika** |  různé
(print image)
(print image)
(print image)
(print image)
(print image)
(print image)
(print image)
(print image)

Slohová práce- Jak sem se k ní/ k němu zachovala hnusně.

1. listopadu 2008 v 13:38 | © Eryika** |  ╠►slohovka
Ahoj, jmenuji se Monika je mi 17 let a budu vám vyprávět svůj příběh z prvního roku střední školy.

Vše začalo, tak, že jsme se já a moje nejlepší kamarádka Naďa přihlásili na střední školu v Olomouci. S Naďou jsme se seznámily ve školce na pískovišti, když mě půjčila plastovou dětskou lopatičku. Od té doby jsme nerozlučné kamarádky. Známe se už přes dvanáct let a obě toužíme být odmalička zdravotními sestřičkami. A proto jsme shodly v tom, že se pokusíme dostat na stejnou zdravotní školu. Rychle uplynul devátý ročník základní školy a přišly slzy, loučení se školou, učiteli i kamarády. My s Naďou jsme se na dohodnutou a vytouženou školu obě dostaly a tak jsme si spokojeně a s dobrou náladou užívaly dva měsíce prázdnin a sladkého nicnedělání.

Po chození do kina, opalování se na koupališti, týdny strávené u moře přišlo zase nemilosrdné zazvonění budíku, který tentokrát zvonil nezvykle brzo. Nejen proto, že jsem celé prázdniny byla zvyklá vstávat okolo poledne a tak mi nevyužitý budík připadl pomatený, ale také proto, že nastal první den v nové škole a já se chtěla na tento slavný den dobře připravit. Oblékla jsem si nejlepší oblečení, co jsem ve skříni našla, oči jsem obtáhla černou tužkou, na nohy nazula nové boty a spěchala na roh ulice, kde jsme se měly sejít s Naďou. Naďa už tam netrpělivě čekala.

Vyrazily jsme na tramvaj a vystoupily na zastávce, kde se nacházela škola. Před školou stálo mnoho žáků a my jsme zvědavě pozorovaly všechny kolemjdoucí. Konečně nás do školy pustili. Vše tu bylo krásné, učebny, jídelna i naše třída. Následovalo seznamování se spolužáky a třídní velice sympatickou mladou učitelkou. Nadi se zalíbil jeden kluk, který se jmenoval Petr. Mně se také líbil, ale nechtěla jsem to dát najevo. Přece nebudu kamarádce brát kluka.

Po půl roce…..

Na školu jsme si zvykly a díky ní jsme nenašli jen skvělé kamarády ale i kluky. Naďa získala vytouženého Petra, který se jí líbil od prvního dne a já Honzu, který byl úplný opak Petra. Petr byl pohledný, ale spíše takový rebel a naopak Honza byl slušný, hodný ale ne tak přitažlivý jako idol Nadi. S Naďou jsme často vyrážely do města, kin i divadel. Skvěle jsme se bavily a pořád si plně důvěřovaly stejně jako předešlých dvanáct let. Pořád jsme byly nejlepšími kamarádkami, do doby, než se stalo to, co se stalo. Petr do kterého byla Naďa tak zamilovaná se mi den ode dne začínal líbit čím dál více. Vyměňovali jsme si pohledy a usmívali jsme se na sebe. Cítila jsem, že vůči Nadi je to nespravedlivé a tak jsem svoje city nadále ignorovala. Jendou když jsem se doma nudila a četla jsem si knížku, tak mi najednou zapípal mobil a ohlásil mi, že mám novou SMS zprávu. K velkému údivu byla od Petra a ptal se mě v ní, jestli bych nešla na chvilku ven. S radostí i pocitem viny jsem nakonec souhlasila. Postupem času, jsem zjistila, že to nebylo dobré rozhodnutí, protože jsem se do Petra zamilovala. Na tajno jsme se scházeli po dobu asi tak dvou měsíců čím dál častěji a jednou jsem vzala odvahu a políbila jsem ho. Od té doby jsme spolu začali chodit i přesto, že jsem moc dobře věděla, že Naďa má Petra opravdu ráda a Honza má rád mě. Připadlo mi to hnusné, sama sobě jsem se hnusila, ale bylo to silnější než já. Když jsme se s Petrem zase jednou setkali a políbili se a chytli se za ruku, najednou jsem uviděla Naďu, která se vypravovala na hodinu houslí jak na nás zírá, brečí a utíká pryč. Den na to, to věděl i Honza, který byl smutný, zklamaný a vůbec se se mnou nebavil. Ani jsem se nedivila. Po škole jsem přišla domů, lehla jsem si do postele a přemýšlela a i když nerada zjišťovala, že jsem ztratila kluka, který mě měl rád, nejlepší kamarádku, kterou jsem měla ráda jako vlastní sestru, se kterou jsem si rozuměla, s kterou jsem šla na tuhle skvělou školu a které jsem věřila. Zkoušela jsem Nadě volat, mockrát jsem se jí chtěla upřímně omluvit, ale Naďa se mnou mluvit nechtěla. Nebyla jediná, kdo mou omluvu nechtěl přijmout. Když jsem Petrovi řekla, že to takhle dál nejde tak si našel jinou holku, čímž mě dost ublížil. Kvůli tomuhle člověkovi jsem ublížila lidem, které jsem měla opravdu ráda, lidem, kteří mě věřili. Každý den jsem viděla jak se Naďa trápí a je smutná. Ale nebyla jenom smutná. Pozorovala jsem, že je den ode dne hubenější a hubenější. Byla jen kost a kůže. Měla mentální anorexii. Podle vyprávění druhých jsem se dozvěděla, že jí
naše třídní učitelka řekla, že jestli toho okamžitě nenechá a nezačne pořádně jíst, že jí vyhodí ze školy. Naďa podala stížnost na dotyčnou učitelku ředitelství. K jejímu velkému údivu se jí pan ředitel nezastal a zopakoval jí to, co se dozvěděla od třídní učitelky. Byla bezradná, nebyla schopná jíst, ze školy ji opravdu vyhodili a přeřadili do léčebny. Za dva roky se ke mně doneslo, že se uzdravila, pomocí své matky, která ji psychicky podpořila. Naďa však přešla na jinou školu a i se svou rodinou se přestěhovali do jiného města. Od té doby jsem jí neviděla.

Uvědomuji si co jsem všechno způsobila, nemůžu se na sebe ani podívat a nezbývá mi nic, než doufat a čekat na odpuštění, kterého se však asi nikdy nedočkám.